Čechoslováci se v krvavých bojích střetli s přesilou nepřítele, který se znovu snažil uchvátit již jednou osvobozený Charkov ležící necelých 30 kilometrů daleko. Když nacisté útok na Sokolovo na počátku března 1943 spustili, mysleli si nejprve, že stojí proti elitnímu britskému expedičnímu sboru. Tak ohromující pro ně byl odpor Čechoslováků oblečených do britských uniforem a typických talířovitých přileb. Teprve v boji muže proti muži a také od zajatců se dozvěděli, kdo jim vzdoruje.
“Skvěle vycvičené, ale také velmi arogantní a sebevědomé vojáky wehrmachtu muselo tohle ‘setkání’ dokonale ohromit,” řekl před časem ředitel Vojenského historického ústavu Aleš Knížek.
První československý polní prapor v SSSR měl 968 mužů a žen, kteří bránili patnáctikilometrový úsek na čáře: řeka Mža – Timčenkov – Mirgorod – Arťuchovka. Vesnici Sokolovo jako nejdůležitější část obrany hájila na vlastní žádost nadporučíka Otakara Jaroše jeho 1. zesílená rota.
O tom, jak to tehdy při obraně Sokolova vypadalo a jak na tom byli Čechoslováci s morálkou, svědčí stručné věty z válečného deníku praporu:
8. březen – morální stav velmi dobrý.
9. březen – z počáteční tísně pod vlivem ztrát návrat k vážnému klidu.
10. březen – vážný optimismus roste s přicházejícími vojáky ustupující Jarošovy roty.
12. březen – zuby zaťaty!
Dále se dá v deníku dočíst: “Do Sokolova vjelo po tvrdých bojích 60 německých tanků a 20 obrněných transportérů s pěchotou. (…) Silná nepřátelská palba z kanónů, kulometů a široké použití plamenometů na tancích. Okolo 20:00 hoří celé Sokolovo. Všechny naše opěrné body zničeny. 21:00: naše jednotky ustoupily ze Sokolova za řeku Mža. Nepřítel řeku nepřekročil.”
Svědectví o hrdinství a smrti
Zdravotnice předsunuté první roty Danuta Drnková (zemřela v roce 2004) byla zřejmě jedna z posledních, kdo viděli nadporučíka Otakara Jaroše živého. Ani po letech se nemohla ubránit dojetí při vzpomínce na to, jak se zranění vojáci, které ošetřovala v sokolovském kostele, zvedli na výzvu velitele samopalníků Antonína Sochora a obvázáni obinadly se vypotáceli bránit toto poslední nedobyté místo. S osamocenými zdravotníky zůstalo jen pár těžce zraněných.
“Osiřeli jsme a já už ty chlapce nikdy neviděla – zůstali tam do jednoho,” vzpomínala Drnková. V té chvíli prý zvažovala sebevraždu, protože se nechtěla dostat do rukou vojáků, z nichž se mnozí při útoku posilňovali alkoholem. “Zkoušela jsem se zastřelit puškou delší než já… Ale nešlo to, protože jsem nedosáhla na spoušť, když jsem si dala hlaveň pod bradu. Proč nám jen nedali pistoli, naříkala jsem si.”
“Seber děvčata a odveď je na velitelství praporu,” vykřikl na lékaře Armina Širokého velitel roty Otakar Jaroš, když seběhl z věže kostela, kde měl stanoviště. O chvíli později zřejmě zahynul pod pásy obrněného transportéru, který plamenometem zapaloval vše, co ještě nehořelo.
Zdravotníkům svým rozkazem zachránil život. Z obklíčeného kostela se nepozorovaně dostali roklinou chráněnou keři.
V pozdějším návrhu na jeho vyznamenání se o Jarošovi píše: “V nejhustší palbě neopouštěl své stanoviště a řídil boj i tehdy, kdy byl dvakrát raněn (do hlavy a do prsou a krev řinula se mu z úst). Důmyslně řídil boj proti velké přesile po dobu pěti hodin a způsobil nepříteli veliké ztráty. Na bojišti zůstalo pobito nebo zapáleno 19 německých tanků, 400 pobitých německých automatčíků a 6 obrněných transportérů. Když se nepřítel zmocnil okrajů osady, zaujal Jaroš se zbytky posádky kruhovou obranu u kostela, kde pobíjel prodírající se automatčíky.”
Udrželi obranu dostatečně dlouho
Zemřelo i zmíněných jedenáct Čechoslováků, kteří byli po bojích operováni či ošetřeni v charkovské nemocnici.
Desátník Erich Freschll byl probodnut bodákem. Praporčík František Foltýn ukončil svůj život raději sám výstřelem z pistole. Když vojáci do nemocnice po dobytí města 13. března 1943 vtrhli, postříleli či upálili zaživa 800 těžce zraněných rudoarmějců.
“Čechoslováci sice Sokolovo pod drtivým úderem německých tanků vyklidili, ale obrannou linii drželi až do 13. března. Tisíce již obklíčených vojáků Rudé armády, ale i civilistů tak dostalo šanci z téhle pasti uniknout a zachránit se. A stačilo jim k tomu právě sokolovské, byť jen desetikilometrové ‘hrdlo’,” popsal již dříve historik Miroslav Brož z Československé obce legionářské.
